Nevím, kdo to kdy řekl a jak na to přišel, ale nemýlil se: „Před úsvitem je největší tma“. Čím je duše silnější, tím více se ego brání.

Byla jsem v Praze a opravdu si to užila. Cestování, lidi i léčení. A na druhý den, zase doma a nic… Byla jsem z toho v depresi. Jakoby mi někdo nabídl krásný dar a pak si ho vzal nazpátky. No nic, udělám alespoň v domě, co je potřeba. A začala jsem, rychle a „efektivně“. Vůbec se mi nechtělo, tak ať to mám rychle za sebou. A pak svůj klid. Čím více jsem ale makala, tím více toho bylo „potřeba“. No jasně, starý vzorec, perfekce. Nikdy nebude vše hotovo, pořád bude něco „potřeba“… Nikdy nebudu mít klid. A chytla mne zlost. Na dům i na sebe, že se v tom tak plácám. Opětovně, zas a znova.  A v momentě, na co jsem šáhla, ještě více se porouchalo. Kam jsem se podívala, jen neskutečný bordel a samé potíže.

„Tohle není cesta, musím toho nechat“. Rozhoduji se.