A Ježíš pravil: …“buďte jako malé děti“…
Ano, jen malé děti, neposkvrněné traumaty, VYJADŘUJÍ se bez MASEK. Bláznivě smějí z čehokoliv, co směšné a radostné jim připadá. Nebo jen tak, bez důvodů. Otevřeně pláčou, když opravdu cítí žal. Bez obalu řvou, když někdo překročí jejich hranice. Nutí je, do toho, co právě necítí.
Jak děti, co neřeší, co bylo, co bude, a co na to ostatní. ŽIJÍ SEBE, v každém okamžiku.
Jako malé děti, které nezajímá, kdo a co si myslí, o jejich chování. Zda bude je i dále MILOVAT. Když řeknou NE. Tomu co necítí. Nepřemýšlí, co se pak stane. Zda někomu tím ublíží …(?). Zda sami budou zraněné. O co tím svým NE přijdou. Co ztratí, když budou SAMI SEBOU….
Jako malé děti. Co NEPOTLAČUJÍ své touhy, sny, ani emoce. Jdou za nimi a projevují je, a to okamžitě. Jako děti, co nedusí je, uvnitř zapouzdřený, žal a vztek. A jejich radost přirozená je a živelná. NEUBITÁ potřebou naplňovat OČEKÁVÁNÍ. A někomu vyhovět.
Nebojí se nespoutaně hrát a kráčet jen tam, kde je vede intuice. Necítí VINU, že dostatečně nepomáhají. Necítí se UKŘIVDĚNĚ, když druzí věnují se jenom sobě.
Malé děti. Jejich ENERGIE proudí VOLNĚ. V tělech netvoří se jim STAGNACE, jež příčinou jsou nemocí. Svůj pohár vzteku VYPRAZDŇUJÍ neustále. Neprotéká = neubližují. Svou radost nehledají v drahých věcech. I špína KRÁSOU je, když jako na špínu se na ní nedíváme.
V kundalini transformaci, ztrácíme „schopnost“ se PŘETVAŘOVAT, nedokážeme již více LHÁT. Nikomu, již ani SOBĚ. Dělat to, co nechceme. Říkat to, co necítíme. Nebo mlčet, když cítíme, že naše DUŠE má co sdělovat. Bez zvažování, VÝČITEK a zbytečného rozebírání. Emoce projevujeme bezprostředně, čím dále více BEZ OSTYCHU.
Naše NE je stejně jasné jako ANO, bez potřeby vysvětlování. MILUJEME SE, sami sebe, čím dále více. Bez potřeby něco činit, nebo nějak si to ZASLOUŽIT. A jak dovnitř, tak i ven, naše láska plyne zcela PŘIROZENĚ. Nesoudíme se a tím přestáváme kohokoliv posuzovat. Jediné je BYTÍ, a to celistvé…Nehodnotíme, víme, že vše je JAK MÁ BÝT, naprosto dokonalé. Jak STVOŘITEL tak i jeho TVORBA sama.
Neplánujeme, nelpíme na minulosti. Co bylo, co bude…to NENÍ. Víme již, ČAS naprostá je iluze. Učíme se jí MĚNIT, a pak i zcela opustit. Milujeme se, svojí ENERGII, její sílu a nádheru. A proto…postupně, přestáváme se „ROZTŘIŠŤOVAT“. V dělání a v myšlenkách na desítky věci, co necítíme, že právě TEĎ jsou, smysluplné….
Díváme se do zrcadla, a VIDÍME SE. Konečně a POPRAVDĚ. Zářící PRINCI a svítící PRINCEZNY. Nikoliv již „statečné kluky“ ani „hodné holčičky“. Tahle sebe-mrskací HRA, ta již nás vůbec nezajímá.
A pokud vůbec ještě něco občas „rozehráváme“, vidíme hned, PRAVOU PODSTATU všech „KOMEDIÍ i DRAMAT“. To co nás učí a ne jen NEPODSTATNÉ KULISY.
A Ježíš pravil, …“to dětem bude patřit království nebeské“…
Ano, stejně tak, jako DĚTI, bez zábran, rychle a plynule, POUŠTÍME, co NEJSME (emoce, strachy a jiné „ego“ nesmysli) a NIKDY jsme nebyli.
A naplňujeme se. VŠÍM. Jenž je v nás i kolem nás. SPLÝVÁME s tím. V lásce, radosti a míru v tom SPOČÍVÁME. A v čemže to vlastně? V království nebeském? Pojmenování věcí… jen další mysle ILUZE -J.
Cítím = vím.. a vy stejně tak.
