Procházím Prahou, ulicemi. A nechávám se plně vést.
A koho potkávám, hned o něm vím vše, alespoň to podstatné. Registruji to, ale nijak se mne to nedotýká, necítím potřebu to hned řešit.
A cítím úžas, nad vlastní diverzitou. A úctu, ke všem cestám, všech mých částí, které jsem si vybrala.
A vidím, jako i předtím, auta, domy, silnice… Současně ale i jinak. Předměty i bytosti jako blikající světelné puzzle: tečky nebo čtverečky. A taky různé louče i proudy světla různých barev, světelné shluky, „bytosti“… i další jevy, slovy nepopsatelné… Vše v ustavičném pohybu.
