Všichni se navzájem PROGRAMUJEME. Zpravidla ty se silnější energií, ty se slabší. Nejvíce nás programují ti, kterých respektujeme, kterým věříme. A takzvané „duchovní autority“ jak by smet.
Žijeme cizí představy a přesvědčení, většinou zcela nevědomě. V domnění, že se jedná o naší vlastní intuici, tužby naší vlastní duše.
A moje duše, tvoří si, co chce. A já, bráním se, čím dále méně. Nebaví mne dlouhá a náročná léčení, ukecaní klienti, hodinová natahovaní se, s jejich těly. Léčení mne těší, když jsou nečekané, zábavné a rychlé. No, a tak se i děje. Naplánovaná „klientela“ ruší nebo přesouvá setkání a místo nich, překvapivě léčím jinde, jinak. Naprosto neplánované. V jiných realitách, nebo i ve hmotné: v obchodech, parcích, na ulici, všude - možně.
Nevím, kdo to kdy řekl a jak na to přišel, ale nemýlil se: „Před úsvitem je největší tma“. Čím je duše silnější, tím více se ego brání.
Byla jsem v Praze a opravdu si to užila. Cestování, lidi i léčení. A na druhý den, zase doma a nic… Byla jsem z toho v depresi. Jakoby mi někdo nabídl krásný dar a pak si ho vzal nazpátky. No nic, udělám alespoň v domě, co je potřeba. A začala jsem, rychle a „efektivně“. Vůbec se mi nechtělo, tak ať to mám rychle za sebou. A pak svůj klid. Čím více jsem ale makala, tím více toho bylo „potřeba“. No jasně, starý vzorec, perfekce. Nikdy nebude vše hotovo, pořád bude něco „potřeba“… Nikdy nebudu mít klid. A chytla mne zlost. Na dům i na sebe, že se v tom tak plácám. Opětovně, zas a znova. A v momentě, na co jsem šáhla, ještě více se porouchalo. Kam jsem se podívala, jen neskutečný bordel a samé potíže.
„Tohle není cesta, musím toho nechat“. Rozhoduji se.
Funguje vám tzv. POZITIVNÍ MYŠLENÍ ?
No mne nikdy nijak zvlášť. Resp.co jsem chtěla, jsem tím nikdy nevytvořila, nebo jen zřídka.
Myšlení je pořád jenom MYŠLENÍ.
AFIRMACE „jedu na kole bezpečně“ je sice krásná věc, ale můj mozek to bere jako signál „se probrat“ a s ním se vzbudí i VZPOMÍNKY na ty nepříjemné pády a úrazy. Objeví se, a s nimi i nesmyslný STRACH. A ten se snaží řídit mé jednání (zpomal, jeď opatrně) – prostě VZOREC. Tělo se dostává do tenze a tím spíše se někde natáhnu.
Co myslíte, odhadem, kolik procent našeho života je řízeného STRACHEM. Klidné bych řekla, že tak 90%.
Alespoň u mne to donedávna tak bylo.
Protože to nejsou jen takové vědomé strachy, jako: ….“bojím se, abychom měli co jíst, kde bydlet, bojím se utrpení, mám strach o své dítě, o svůj život protože“…
Je spousta podvědomých (skrytých) strachů, co ovládají naše jednání.
