Nedokážu plkat jen tak, O NIČEM.
SEJÍT SE s někým, i když milovaným, jen proto, že jsme se již dlouho neviděli. Být v někoho přítomnosti, nebo si s ním psát/telefonovat, bez toho, abych s ním nebyla PROPOJENÁ.
Vnímat ho bez toho, abych ho současně „nenačítalala“ a často i LÉČILA. Běžně i bez fyzického kontaktu. A tohle vše vnímat (bolesti i emoce „jiných“), a často i léčit skrze vlastní tělo. A je to sakra náročné.
A učí mne, dál a dál. Být v přítomnosti je otázka přežití. Já vím, vždy i byla, jen se vzrůstající energií čím dále více. Myšlenky na budoucnost nebo minulost? U mne čím dále vzácnější. Nadále mne ale „rozptylují“ myšlenky na jiné lidi. Telepatická propojení, do kterých směřuje moje energie. Pokud jsou krátké, duše se propojí, načítám, předám, někdy i přijmu nebo krátce poléčím, nabiju a konec…vše je jak má být. Jen se k tomu nevracet, myslí nerozebírat. Pak vznikají domněnky a konstrukce. Zapojují se emoce, zkrátka ego. Z minutového přenosu se stává půl hodinová ždímačka mé vlastní energie. Nemluvě o tom co vysílám… O ničem a k ničemu.
A učí mne dál, o svobodě. Hlouběji a hlouběji.
Milovaní, NEBOJTE se říkat lidem PRAVDU. A to je právě to, co vám jako první přichází. Nic méně a nic více. Protože, jen to je posune, a pomůže jim, UZDRAVIT SE. Protože, to jediné posune i vás, a pomůže vám, uzdravit se.
