A učí mne, dál a dál. Být v přítomnosti je otázka přežití. Já vím, vždy i byla, jen se vzrůstající energií čím dále více. Myšlenky na budoucnost nebo minulost? U mne čím dále vzácnější. Nadále mne ale „rozptylují“ myšlenky na jiné lidi. Telepatická propojení, do kterých směřuje moje energie. Pokud jsou krátké, duše se propojí, načítám, předám, někdy i přijmu nebo krátce poléčím, nabiju a konec…vše je jak má být. Jen se k tomu nevracet, myslí nerozebírat. Pak vznikají domněnky a konstrukce. Zapojují se emoce, zkrátka ego. Z minutového přenosu se stává půl hodinová ždímačka mé vlastní energie. Nemluvě o tom co vysílám… O ničem a k ničemu.
A učí mne dál, o svobodě. Hlouběji a hlouběji.
Po delší době jsem opětovně byla ve škole. Já se tak těšila. Změna, odpočinek od baráku i zvířat. Lidi – spousta zajímavých energií, zábava. Po prvním dni jsem byla jak spráskaný pes. Vyplivlá, ubolená a bez energie. A druhý den. Stejně tak a ještě hůř. Potíže s hlavou i břichem. Dokonce i kopřivka. Co to má být? A pak mi to došlo.
Hned první den, sdělila jsem jedné holce vzkaz z Vědomí. Měla jsem, bylo to naléhavé a intenzivní. Ale ona, vůbec to nepřijala. Říkala, že o ničem neví, a právě s tím co říkám nemá žádné potíže. Ale já věděla, že to tak je, i o co jde a že to slyšet mala. Přijde jí to, vím, později. Má informace, to byl jen začátek. A její reakce, jen součást mého učení.
A pak se mi vše nasčítalo. Zbytky starého vzorce nedůvěry v sebe. Napjaté energie ve třídě, těžké karmické bloky vícerých z nich. Potlačování…- jejich potlačování, moje potlačování. Stagnace. Natáhla jsem jejich sr*ačky a nepustila. Došlo mi. Jelikož mi volně neproudila energie. Jelikož tohle právě, to je taky „moje“. Moje zrcadlo.
A tak jsem se rozhodla, že se na to vykašlu. Já se za sebe nestydím. Já si věřím. Ne! Já vím. A nebudu si ubližovat.
Další den, dveře do učebny, otevřela jsem, s výskotem. S pozpěvováním si uvařila kafe a v rytmu kundalini odtančila na WC. Cestou sdělila, učinila, co mi „přišlo“ a byl „ten čas“. A pak, pracovala. Ne tak dlouho, ale naplno. A bylo to zajímavé, poučné i zábavné. Posunula jsem tam pár lidí. Někteří již ví, ostatním to dojde. Vypadalo to nejspíš… bizardně. A fyzicky zejména -:). Ale mne, konečně, bylo to fuk. Taktéž jsem se posunula.
No tak mám i mluvit. No tak Jí mám takhle, „přes tělo“. A tak s ním hýbe…. No a co -J
„Ano Barčo, vím.“ Říkám své vlastní duši. „Již vím, proč jsem pořád tak „nadupaná“, tak hyperaktivní. Ty chceš být SVOBODNÁ. Teprve pak, najde i mé tělo klid. A má mysl v něm jen tiše spočine.
úryvek z mé knížky Aru Nanta - Cesta léčitelky
