Jednou jsem viděla film, jmenuje se, myslím „Hektorova cesta za štěstím“. Je to příběh psychiatra ze západního světa. Má vše, krásnou přítelkyni, pohodlný a luxusní život, dobře placenou práci…A přesto není šťastný. A tak se vybere na cestu. Navštíví taky budhistický klášter v Tibetu. Přivítá ho usměvavý láma, co se těší z každé drobnosti, z každého okamžiku. A Hektor se ho ptá (zhruba, necituji):…“Vyvraždili Vám celou rodinu, věznili Vás, mučili, museli jste opustit svůj domov…Jak můžete být šťastný?
A Láma mu s úsměvem odpovídá: …. No právě proto.
Často jsem se vztekala i plakala bolestí. Nad utrpením druhých, mým vlastním nevyjímaje. Vždyť já jsem ten tvůrce vlastní reality, tak proč se tak mrskám? A stejně tvrdá jsem byla i na ostatní lidi: … Jen ty sám/sama si ubližuješ…. Všechno si tvoříš jen ty sám/sama…
VĚDOMÍ nehodnotí. Vše co jest, je pro jeho růst, zvyšování vibrace. A co jiné jsem já, než to Vše. Nic méně a nic víc.
SMYSLEM bolesti je najít radost. Z každého okamžiku. Z jednoduchých a prostých věcí, které jsou kolem nás, nebo je i máme, ale dosud jsme je „neviděli“ a proto nedokázali ocenit. Vážit si je, svůj život, pochopit, že je to DAR. Najít RADOST ve svém SRDCI. V SOBĚ. Najít porozumění pro sebe a VŠECHNY živé bytosti. Je to učení o SOUCITU.
O MILOSRDENSTVÍ. Vůči sobě = všem.
Ne tak dávno mi jedna vyspělá bytost řekla. Utrpení na Zemi má svoje hranice. Tehdy jsem jí oponovala. Prožila jsem zde mnoho a mnohé si taky pamatuji. A nejenom „své“. Šílenosti…a tolikrát…
Hranice je, ale není jí odpuštění. Je důležité, ale nestačí.
Hranicí je: Přijetí a naprosté ODEVZDÁNÍ se. Všemu co JEST = své vlastní duši = Vědomí = LÁSCE. V ní je ta SÍLA, ta skutečná RADOST. Z BYTÍ samotného.
A učíme se to tolikrát, než to „pochopíme“. Proces pak bude u konce.
Osobní zkušenost. Tak mne učí Vědomí, a stejně tak i předávám. To je vše.
Barbora Aruna
