Léta jsem si myslela, že „vidím“. Se zavřenými očima jsem viděla energie, různé bytosti, i jiné lidi a místa (kdekoliv…), minulost i budoucnost, prakticky „vše“.
A stejně mi, z Vědomí, chodily mi správy: „Otevři oči, uvidíš….A to čím dále častěji.
… Netušila jsem, co to znamená. No jo slovo, výmysl mysle, ale jaký má význam? Z Vědomí mi chodilo, že je to každý okamžik bytí v lásce. Nic méně a nic víc.
No ano, já opravdu viděla. Ale tak, akorát, veliký prd. Projekce vědomí, programy a iluze…
Až přišel den a já ty oči opravdu otevřela. A tak je i nechala, déle a víc. A opravdu jsem uviděla. Ne, žádné hrůzy, ani podivnosti. Poletující anděli nebo kradmé démony. Stíny, duše a co já vím co… Nic, čeho bych se bála, jak jsem měla od dětství.
Uviděla jsem Vědomí, v jeho skutečné podobě. No ano, v podstatě se moc nelišilo, od toho, co viděla jsem i předtím, se zavřenými očima a ve své plné vibraci (rychle se pohybující světelné kódy). A předci, vše bylo najednou ODLIŠNÉ.
Já uviděla LÁSKU. Ať to zní divně, je to tak. Já uviděla SEBE, všude i v naprostých maličkostech. A pochopila, že NETVOŘÍM. Že vše je dávno STVOŘENO. Že co jsem hledala, již dávno mám, a o co se snažila, dávno bylo dosaženo. Že NIC NENÍ POTŘEBA a všechno JEST. Že nikam nemusím, že jsem na svém místé. Doma - ve svém nebi na Zemi.
JENOM JSEM TO NEVIDĚLA. Ze strachu z LÁSKY, z toho kým JSEM. Ze strachu se VIDĚT a pak MILOVAT.
Bez ohledu na to, koho a co právě hraju. Klidně i staré vzorce, nesmyslné programy…Cokoliv, za co jsem se kdy hodnotila. Klidně i skvrnu na zdi nebo štěnici. Nádhernou louku, nebo smradlavou skládku. Závistivou bosorku, nebo poklidného anděla. Ano, to všechno je LÁSKOU, bez rozdílu a STEJNĚ tak. Zpočátku to šíleně bolelo, srdeční čakru mi to rvalo na kusy. Ale bez toho zase moje tělo. Rozpadalo se a umíralo za živa. A já věděla, že není/nechci cestu zpět. A přijímala jsem se, znova a znova. Všechny své podoby, čím dál více viděné, cítěné i rychleji přehrávané. Svobodně a bez sebe mrskani.
Až jednoho dne, mi Vědomí= má duše řekla, že více s ní mluvit nemusím. Že již je zpátky. CELÁ. A tak to prý i zůstane.
…Ano, byla jsem PROBUZENÁ. Léta. Ale to, k čemu se blížím, je mnohem víc:
Nechat své oči otevřené a zůstat tou LÁSKOU, navěky. V každodenním bytí. I v nejmenších drobnostech. Osvícení? Co já vím…
Jedno ale vím, a to zcela určitě. Ne, po smrti se ve všem nerozplynu. Netřeba. Já už tím vším dávno JSEM.
Barbora Aruna
